Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Základní příjem: záchrana nebo omyl?

29. 12. 2012 12:56:56
Koncept základního příjmu se stává poměrně respektovanou záležitostí a s přibývajícím časem i krizí jistě jeho obliba dále poroste. Z vlastní zkušenosti mohu konstatovat, že docela velká část obeznámených lidí tento koncept ochotně přijímá a vidí v tom nástroj, který konečně učiní z člověka důstojnou bytost a z „demokracie podřízené kapitalistickým vztahům“ spravedlivou společnost. I já chvíli váhal, zda to tak skutečně není...

Rozhodl jsem se pro rozbor dané problematiky využít jeden z ideových textů o základním příjmu (ZP) z pera Aleny Wagnerové nazvaný „Svoboda, rovnost, základní příjem aneb O důstojnosti člověka“, uveřejněný na denikreferendum.cz. Níže uvedené citace přibližně odpovídají obecnému vymezení problematiky ZP tak, jak ji prezentují její zastánci.

Nejprve však stručný popis tématu, aby bylo jasné, o co jde, i těm, kteří se s ním ještě nesetkali: Teorie o základním příjmu postuluje situaci, kdy stát poskytuje každému občanovi pevně danou částku nehledě na to, zda pracuje či nikoliv, nehledě na jeho příjmy a majetkový status, což mu má umožnit se zdravě realizovat nebo prostě jen uživit beze strachu o živobytí. Často se zmiňuje, že tento nárok se má týkat i dětí, na které by stát vyplácel polovinu dávky základního příjmu. Důležitý aspekt tvoří také to, že základní příjem plně nahrazuje veškeré sociální platby jako podporu v nezaměstnanosti, příspěvky na děti nebo důchody.

O tom, z jakého teoretického prostředí tato idea pochází, nás informuje zmíněný článek: „Intenzívně se otázkou základního příjmu zabývali utopický socialista Charles Fourier, John Stuart Mill a další myslitelé, kteří si hluboce uvědomovali problematiku rozdělování v kapitalistické industriální společnosti. V našem kontextu bychom neměli mezi praotci ideje základního příjmu zapomenout utopického myslitele Josefa Poppera-Lynkea, který systém odměny za existenci velmi podrobně rozpracoval a formuloval vyživovací povinnost státu vůči svým občanům.“ Ač je mi utopický socialismus krajně protivný a podezřelý, rozhodně bych nerad čímkoliv opovrhoval jenom proto, že to vychází z jedné z ideologických škatulek, do kterých se naše chápání, bohužel, uzavírá. Naopak, mám v úmyslu analyzovat jednotlivé body co možná nejvěcněji. Následuje tedy výčet jednotlivých úryvků z článku a pod ním vždy můj komentář.

„Idea základního příjmu je ve své podstatě ideou osvobození člověka. Je to dávka, k níž opravňuje člověkova existence sama.“ Reálně neexistuje dávka, ani jediný ekonomický či sociální statek, na něhož by měl člověk nárok prostě proto, že se narodil. Ekonomika, stejně jako lidská práva (nikoliv svoboda!) tvoří navýsost lidské konstrukty, nikoliv někým či něčím zjevené, kdo by k nim přiřknul i právo na dávky. Např. právo na mzdu mám jenom proto, že jsem podepsal spolu se zaměstnavatelem pracovní smlouvu a pro něho je výhodné mi zaplatit, protože jinak by nedostal mou práci. Právo na sociální dávky mám jenom proto, že se stát rozhodl zdanit můj příjem a za to mi nabídl cosi, co se nazývá sociálními jistotami. Člověk má narozením pouze svobodu a přirozenou odpovědnost, ostatní tvoří jen společenské, tedy proměnlivé okolnosti. Třeba však konstatovat, že jen minimum společenských systémů svobodu nepošlapává a nenahrazuje ji umělými sladidly. Takovým sladidlem je i tvrzení, že člověk se stává svobodným sociálním zabezpečením. Jde však o dramatické zúžení svobody v duchu materialismu, které ignoruje, že člověk chudý může být v praxi mnohem svobodnější než milionář.

Považuji zmíněnou citaci za snahu filozoficky zakotvit základní příjem a přidělit mu jakýsi metafyzický rozměr. Tuto snahu však vnímám jako konstruktivistickou a nepoužívající reálné argumenty kromě utopického idealismu.

„Jednou z prvních spontánních námitek proti základnímu příjmu je, že lidé, nebudou-li muset, pracovat nebudou a budou se celé dny neužitečně válet v posteli. Toto tvrzení vychází z typického myšlení industriální epochy, že lidé pracují proto, že jsou k tomu z existenčních důvodů nuceni.“Tato proklamace jmenuje obecnou námitku, kterou obecně „vyvrací“, takže jde o čistě fiktivní tezi. V reálu by se rozhodnutí „válet se v posteli“ odvíjelo od výše přijímané dávky: při 10.000,- Kč by doma určitě téměř nikdo nelelkoval, při 50.000,- naopak velká část jistě ano. Naštěstí taková přemrštěná výše ZP ani zdaleka nehrozí, takže zde dávám zastáncům ZP za pravdu. (K otázce financování se ještě dostanu). Nedávám však za pravdu závěrečné části výroku. Sami si odpovězte, zda pracujete proto, že Vás to baví a naplňuje nebo proto, že se potřebujete uživit? Většina lidí jednoznačně pracuje kvůli výdělku.

„V této tezi ovšem rozpoznáváme představu, že člověk je ve své podstatě zlý a líný, jakési neřádné, v církevní terminologii hříšné stvoření a k dobru – a k tomuto dobru je počítána kategorie práce – musí být nucen, musí být použito nějaké formy násilí.“ Zde autorka čistě fabuluje a přikládá falešnou souvislost mezi církevním „hříšným člověkem“ a jeho (ne)motivací k práci. V závěru svého článku však pozoruhodně obrací a vyvozuje z křesťanství pravý opak: „Půjdeme-li ještě dále, dostaneme se ke křesťanskému chápání člověka jako obrazu božího, čímž je definována zvláštnost člověka jako stvoření božího. V této křesťanské definici člověka vlastně také kotví listina lidských práv. Základním příjmem bychom této představě o člověku jako zvláštním stvoření a jeho důstojnosti učinili zadost.“ Ačkoliv si oba výroky vzájemně odporují, ani v jednom autorka nemá pravdu. Ano, člověk je podle křesťanství potenciálně hříšný, ale i potenciálně dobrý. Ze své hříšnosti má však možnost se kdykoliv vymanit a nikdo ho k tomu nejenže nemusí nutit, ale ani na to nemá právo. Říká se tomu osobní svobodná vůle, kterou křesťanství plně vyznává. Zároveň křesťanství neustanovuje žádná sociální pravidla navzdory tomu, že i v jeho rámci fungují různé koncepty jako distributivismus apod. Pouze učí, že každý má milovat bližního svého a snažit se mu pomáhat dle svých osobních možností, nikoliv státem dirigovaných. Ale z nějakých záhadných důvodů se tím nejenže téměř nikdo nechce řídit, ale rád si hledá alibistické náhražky („stát se postará“).

„Otevírající se nůžky mezi bohatými a chudými nastolují otázku, jakou míru nerovnosti si může dovolit demokratická společnost, a kde je hranice, kdy společnost, v níž rozdíl mezi bohatými a chudými dosáhl určitou míru, přestává být demokratickou, protože ekonomickými rozdíly je narušován základní demokratický princip rovnosti všech občanů.“ Tato teze vyjadřuje oprávněnou obavu, podle které extrémní sociální rozdíly a mizející střední třída podkopávají demokratické fungování společnosti, což plně uznávám. Lze se však oprávněně ptát, jak toto řeší základní příjem? Tím, že něco přidám zaměstnanci s malým příjmem, a totéž milionáři, ten rozdíl ve společnosti nijak nezmenšuji. Relativně si sice nuzný zaměstnanec přilepší více než boháč, ale pak se lze ptát, proč totéž platit druhému, když bych mohl potřebnému dát o to více? Čili základní příjem jen naprosto okrajově přispívá k rovnosti občanů a lze se oprávněně ptát, zda tento rádobyargument není analogií nerealistických lákadel typu „komunistický blahobyt“.

V této souvislosti za velmi pochybnou považuji i následující proklamaci: „Posílení demokratických struktur je dnes sotva možné bez přerozdělení společenských zdrojů.“ Zde bych autorce připomněl systémy, které byly šampiony v přerozdělování, ale o demokracii se nedalo hovořit ani s fantazií Karla Maye. Jako vyjímku lze jmenovat třeba Švédsko s vysokou mírou přerozdělování, ale zde je bráno všem a dostávají někteří- kromě bohatých. V tomto případě tedy hovoříme skutečně o přerozdělení bohatství na rozdíl od ZP.

„Před další okruh problémů nás staví otázka využívání a majetnictví přírodních a veřejných zdrojů. Trend deregulace a neoliberální postulát slabého státu vede k privatizaci přírodních zdrojů a jejich využívání jako zdrojů zisku.“Ano, tuto myšlenkovou oblast s paní Wagnerovou sdílím a jsem přesvědčen, že přírodní zdroje musí zůstat v národní správě, resp. ve vlastnictví státu, protože jde o strategické suroviny, často přispívající k přežití národa (půda, plodiny). Podotýkám, že má jít o stát úzce spjatý se zájmy občanů skrze instituty přímé demokracie, jinak se do státního kabátu zhusta odívají zájmy oligarchií. Avšak zpět k citaci: Nevím, do jaké míry jde jen o osobní předpoklad, ale zřejmě tato zmínka souvisí s financováním ZP. Na základní příjem je bezesporu nutné hledat další zdroje...

„V tomto smyslu nejsou snahy, jež dnes pozorujeme například v Německu, o zhodnocení lidského kapitálu žen jejich totálním zapojením do oblasti práce pod záminkou vytváření rovných příležitostí, žádným zrovnoprávněním ženy, ale pouze dalším posílením hodnoty směnné vůči hodnotě užitné, tedy lidských potřeb.“ – Musím se přiznat, že tato věta nereprezentuje nějakou zásadní informaci ve vztahu k ZP, ale mně osobně poněkud delikátně ilustruje (jistě nechtěné) obrazoborectví vůči feminismu, protože z podobné ideové líhně, z níž vzešla teze, že zaměstnání ženy osvobozuje, se nyní ozývá, že tomu tak není. Nebudu zastírat, že pro mě osobně to představuje určitou satisfakci, protože tento mýtus považuji za dost zlomyslný políček všem ženám. Pokud ale výše uvedené tvrzení má naznačovat, že když se „zrovnoprávnění“ nepovedlo prací, že se povede aplikací ZP, tak jde o jeden z dalších omylů a pokračování virtuální problematiky.

Následující poslední citací se konečně dostáváme k relevantnímu a skutečně věcnému argumentu pro ZP. A kdyby tento argument stál zcela osamocený bez celé, výše uvedené ideologické omáčky zastánců konceptu ZP, šlo by o munici, kterou není možné přeslechnout: „Vysoká produktivita práce a mechanizace potřebuje stále méně pracovních sil, nezaměstnanost se stává imanentní součástí systému.“ Denně slyšíme různá vyjádření a analýzy ekonomů k současné hospodářské situaci, ale o fenoménu automatizace se nemluví. Přitom jde jednoznačně o zásadní faktor dlouhodobě přispívající k nezaměstnanosti, možná více než finanční krize samotná. Je to prosté- stroje nahrazují desítky procent zaměstnanců a absorbční potenciál služeb není nafukovací. Každý nemůže dělat finančního poradce nebo realitního makléře. A navíc stojíme na prahu éry, kdy i pozice v terciální sféře nahradí roboti. Co tedy potom s nezaměstnanými, co s námi, kteří prostě nebudeme mít šanci práci sehnat? V podstatě se bavíme o modelu, kdy až na vyjímky totálně zrobotizovaný systém produkuje výrobky a služby a lidé se se stávají prostými příjemci. Ekonomické paradigma role lidí a práce se tak dříve či později musí změnit.

Resumé

Asi si říkáte, že v analýze chybí finanční propočty základního příjmu. Kupodivu to autorka citovaného článku úplně opomíjí. V rámci objektivity dodávám, že ne každý teoretik ZP otázku finančních zdrojů ignoruje. Považuji proto za kuriózní, že paní Wagnerová ani slovem nezmiňuje tuto oblast, když základní příjem koneckonců není o ničem jiném než o penězích.

Uvedu tedy jeden konkrétní propočet: pokud by měla dávka ZP činit 10.000,- korun na člověka, obnáší to téměř 100 mld. měsíčně, tedy bilion korun za rok! Celý jeden státní rozpočet by padl na náklady spojené se ZP za daný rok. I kdyby se podařilo najít dodatečné příjmy vhodnými ekonomickými opatřeními (jejichž seznam i efekt je jen hypotetický), tak jednak na další oblasti příliš prostředků nezbyde, jednak (a to hlavně) jde o relativně zanedbatelnou částku, která z jednotlivce onoho „důstojného člověka“ beztak nevytvoří.

Tím se opět dostávám k mé námitce proti pravidlu plošného přidělování těchto peněz každému. Nevidím v tom smysl ani filozofický (rovnost se tím nezvýší, nota bene když to u části lidí jen nahradí sociální podporu, kterou už stejně dostávají), tak především ani faktický. Když už, tak mnohem praktičtější by bylo méně majetným přiznat rovnou 20.000,- a bohatším nic. To už pak ale nejde o základní příjem...

Má tedy základní příjem smysl nebo nemá? Podle mého názoru v současné fázi požadovat zavedení ZP hraničí se svým ideovým zdrojem- socialistickým utopismem. A to jak z hlediska nereálnosti jeho financování, tak z hlediska filozofické neintegrity (přerozděluje od všech ke všem, aby nakonec nic nepřerozdělil).

„Naději“ mu dává až vývoj vedoucí nutně k další a trvale rostoucí nezaměstnanosti. Pak společnost bude muset nevyhnutelně najít jiný model zajištění příjmů i změny zdanění, neboť zdaňovat příjem, tedy práci, které ubývá, už dnes vypadá jako pouhá setrvačnost. Zdanění se bude muset přesunout hlavně na spotřebu a příjmy skutečně bude nutné zajišťovat bez ohledu na zaměstnanost.

Jako v sinusoidě se opět vkrádá dilema o lenosti člověka takto odříznutého od produkčního procesu. Teoretik ZP idealisticky věří, že člověk nepracující je společnosti prospěšný jiným způsobem jen díky tomu, že čas netráví v práci a může ho využít jinak. Bezesporu má pravdu v případě žen pečujících o děti či domácnost, které by pracovat ani neměly. Tvrdím však, že kdo chce přinášet národu nějakou přidanou hodnotu, tak to dělá už teď bez ohledu na to, jestli pracuje. Představa, že člověk bez práce náhle obdařený volným časem, se začne projevovat kvalitativně jinak a užitečněji než nyní, je lichá. Kdo má potřebu se vzdělávat, celoživotně hledat hodnotné informace a přispívat společnosti svými znalostmi a názory, ten tak dávno činí. Většina si však odkroutí několik hodin v práci, zapne televizi a pasivně konzumuje pokleslou zábavu. Nedělejme si iluze, že v případě zavedení ZP a převzetím práce roboty to bude jiné. Nebude, jen toho času pro hnípání většiny bude ještě víc. A tím pádem i patologických jevů alkoholismu, gamblerství, erotomanie atd.

Mnozí jistě nebudou souhlasit, obzvláště ti, co se považují za levicově uvažující, ale považuji za příčinně související, že čím více pravomocí vzhledem k osobní odpovědnosti delegujeme na stát, tím méně svobody nakonec máme. Opravdu můžeme doufat, že totální monopol státu (v budoucnosti globální, nikým nevolené struktury) nad našimi příjmy zůstane bez podmínek? Opravdu lze doufat, že zrelativizováním či odstraněním posledního atributu lidské odpovědnosti- pravidla živobytí za vlastní práci- člověka jakkoliv posílí či posune dále? Jsem bytostně přesvědčen, že zpřetrhání této nutnosti povede k degradaci člověka, k efektu celebritizace společnosti. Spousta lidí se bude věnovat jen povrchním zálibám podněcovaných tzv. celebritami, které ani dnes nepracují, jen lelkují, což falešně vydávají za „umění“. Nicméně určují trendy a nejen mladá generace jim podléhá jako loutky.

Mé soukromé přesvědčení však je, že lidstvo nepokročí ke společenské symbióze se stroji, ale že čím dál tužší nadnárodní dirigismus a socioinženýrství zničí poslední zbytky přirozených vztahů mezi lidmi i vůči přírodě, což povede nutně k akceleraci úpadku (ten už dávno probíhá) a nezvratnému, možná fatálnímu otřesu. Žádná idylka v pohodlí žijících zaopatřených občanů se konat nebude. Nikdo si nezaslouží nic, pro co neobětoval část sebe, tedy ani peníze jiných lidí, které mu oni nedali z milosrdenství, ani statky generované stroji. To už se spíše ty čím dál dokonalejší roboti vymknou kontrole a zdegenerovanou civilizaci zničí. Zpět k počátku, nová šance...?

Autor: David Vorovka | sobota 29.12.2012 12:56 | karma článku: 15.06 | přečteno: 1466x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ekonomika

Karel Trčálek

Jak jsem se kvůli ČSSD stala nezaměstnatelnou

ČSSD je bezesporu mimo. Ale mimo realitu je bezesporu i paní Šichtařová. Nebo jí snad taky hrozí propuštění kvůli zvýšení minimální mzdy a nahrazení robotem?

18.8.2017 v 18:33 | Karma článku: 16.00 | Přečteno: 673 | Diskuse

Petr Havelka

Dokážeme rozumně nakládat s odpady?

Evropské trendy v odpadovém hospodářství mají jasný směr: více recyklovat a rovněž využívat zbytkový komunální odpad k výrobě energie. Česká legislativa ale za evropským přístupem pokulhává a podporuje výstavbu dalších spaloven.

18.8.2017 v 11:28 | Karma článku: 5.21 | Přečteno: 160 | Diskuse

Lucie Tůmová

Osvobození od daně z příjmu při prodeji nemovitosti

Příjem z prodeje nemovitosti je příjem jako každý jiný. Je tedy třeba jej zahrnout do daňového přiznání k dani z příjmů a řádně zdanit.

18.8.2017 v 11:00 | Karma článku: 10.11 | Přečteno: 1114 | Diskuse

Markéta Šichtařová

„Vyrobíme nezaměstnatelné!“ je pravé heslo ČSSD

Jak se blíží volby, politici vymýšlí, jak ulovil voliče. A čím mají horší preference, tím zoufalejší nápady. Tento týden perlil volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek.

18.8.2017 v 8:00 | Karma článku: 46.91 | Přečteno: 8359 | Diskuse

Eva Kislingerová

Prevence „turistofobie“? Sázka na kvalitu!

Podle některých médií, včetně České televize, se Evropou šíří vlna doposud nepoznané „turistofobie“.

17.8.2017 v 21:30 | Karma článku: 11.40 | Přečteno: 540 | Diskuse
Počet článků 68 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2525
Dlouhodobě se zabývám otázkami mezinárodní i české bezpečnosti, politickou situací ve světě a dalšími fenomény z historie a současnosti.

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.