Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Demokracie a kapitalismus: jedno bez druhého sirotkem

9. 08. 2014 18:27:51
Když jsem přečetl knihu Alexise de Tocquevilla „Demokracie v Americe“, fascinovalo mě zjištění, že řadu charakteristik a neduhů, které my připisujeme kapitalismu, on připisoval demokracii. Pouze detailní zamyšlení může vyřešit dilema, zda tak činil z nedostatku terminologie (termín „kapitalismus“ v době, kdy knihu psal, dosud neexistoval), nebo prostě proto, že základní rysy společnosti jsou skutečně dány spíše podstatou demokracie než kapitalismu.

Existuje vlastně kapitalismus?

Nutno říci, že ačkoliv „kapitalismus“ byl vymyšlen socialisty až na počátku 20. století k odlišení jejich socialistických vizí od reality všedního dne, termíny „kapitalista, kapitál“ mají rozhodně starší původ, kdy už Marx jich používá. Slavný de Tocqueville neužil ani jednoho takového pojmu; jeho pozornost se soustřeďuje po celou více než 700-stránkovou analýzu poměrů nejen v Americe na demokracii, svobodu, rovnost a občanský život.

De Tocqueville seznává, že demokracie se zrodila (a nemohla jinak) z idejí rovnosti. Rovnosti přikládá pozitivní důsledky, přesto však vnímá i její úskalí, když píše, že „nejenže jsou lidé sami o sobě slabí, ale narážejí na každém kroku na obrovské překážky, kterých si nebyli vědomi. Zrušili překážku v podobě aristokratických privilegií některých svých bližních, ale setkávají se s konkurencí všech.“ Právě demokracii a občanské svobodě přikládá význam, když hovoří o rozvoji podnikání v průmyslu a službách. Neopomene zdůraznit, že každý se najednou může stát bohatým nebo zchudlým a nikdo nemá nic jisté. Na pozadí toho nevidí nic jiného než demokracii, kterou vnímá komparativně s tehdy umírající aristokracií.

Podle našeho chápání konec feudalismu znamenal konec dědičné vládnoucí třídy, zatímco začátek kapitalismu přinesl kastu bohaté buržoazie. Podle Tocquevilla feudalismus vystřídala demokracie a aristokracii rovnost. Na první pohled jde o dvě zcela rozdílné interpretace, ale je tomu opravdu tak? Rovnost v původním smyslu znamenala odstranění nepřirozených rozdílů mezi lidmi podle původu. Rovnost znamenala rovnost příležitostí a zároveň nejisté postavení pro všechny. „Kapitalistou“ se tak může stát kdokoliv, stejně jako zaměstnancem, dělníkem, umělcem nebo nezaměstnaným. Jestliže to byla demokracie zrozená před dvě stě lety, která přinesla v Americe a Evropě tyto i ryze tržně-ekonomické podmínky, kde je místo pro naše dnešní chápání kapitalismu?

Jinými slovy- co je to vlastně demokracie a kapitalismus a jaký je jejich vztah? Už otázka co vlastně vzniklo první, přináší vzrušující úvahy. Počátky kapitalismu shledáváme již v holandských burzovních společnostech a anglickém světovém obchodu. Přesto jde o doby, kdy si ještě aristokracie zachovávala své postavení a dá se tak říci, že první výhonky kapitalismu rostly po boku starého feudalismu. A nyní k tomu podstatnému: nevytvořil snad právě tehdy i přes nerovné politické postavení tříd stále sílící tlak obchodu a měšťanstva emancipaci celých tříd, které ještě předtím spočívaly pod vazalstvím půdy? Pokud ano, nový průmysl tedy nepokračoval ve formální podřízenosti jedné třídy vůči druhé, ale díky svobodě pohybu celých mas zasel zárodky rovnosti a svobody, které v plné síle vyústily v demokracii- nejprve demokracii amerických osadníků, kteří si s sebou přenesli ducha svobody a mohli ho bez překážek rozvíjet. Když de Tocqueville registroval při svém pobytu ve státech Americké unie již rozvinutou demokracii, vládla v Anglii ještě směs doznívajích aristokratických zvyklostí a již etablovaného svobodomyslného ducha obchodu. Ve Francii se střídali králové s republikou na pozadí vybojované revoluce, která již pohřbila výsady šlechty.

To, co Tocquevilla na Americe nejvíce zaujalo, byla právě rozvinutá demokracie, přestože jisté svobody ducha a podnikání bylo možné pozorovat i v Evropě, ale reálná demokracie tam byla ještě v plenkách. To nutně vede k úvaze, že posilování svobodného podnikání působí na zrod politických práv a že demokracie sama zpětně konstituuje skutečnou svobodu podnikání a rovná práva všem. Nelze mít politická a osobní práva bez práv vlastnických a ekonomických. Dodám, že aspoň zpočátku ne. Nelze si představit, že v prvotním kvasu emancipace dosud porobených tříd lze omezit jedny práva a požadovat jen některá. Na takovém účelovém rozlišování by ztroskotala svoboda jako taková a o demokracii bychom nikdy neslyšeli.

Za všechno může kapitalismus. Nebo ne?

Máme tendenci dnes kapitalismus posuzovat podle stavu, ve kterém se ocitl po dlouhém vývoji. Tato interpretace je silně zabarvena socialistickým hnutím na marxistických základech, které uměle vyčlenilo ekonomické parametry společnosti od politických a navrhlo ekonomický model rozdílný. Domnívám se však, že oddělovat kapitalismus od demokracie je jako oddělovat právo od svobody. Jedno bez druhého hyne. Socialistický experiment ukázal, že se snahou zlikvidovat ekonomická práva přišla likvidace demokracie jako takové.

Cítím velké výhrady vůči burzovním machinacím, které se tváří, že poptávka a nabídka určuje cenu komodit. Mám výhrady vůči globálnímu růstu moci společností, vůči kterým se státy podbízejí. Mám výhrady vůči daňovým rájům a považuji je za perverzi trhu stejně jako za obnovení privilegií pro vyvolené. Považuji to však primárně za selhání demokracie. Trpí-li v kapitalismu svoboda podnikání nerovností ekonomických subjektů a tržní podmínky se vychylují ve prospěch některých, jde spíše o nedostatek demokracie než o charakteristický rys kapitalismu. Tato záměna příčin vede k matení pojmů na obou stranách politické barikády. Zatímco socialisté považují kdejaký projev sociální nerovnosti za důsledek kapitalismu, liberálové vždy popřou, že za selháváním trhu stojí kapitalismus a přisoudí to státním zásahům bez ohledu na okolnosti. Podle mnoha liberálů dnes ani nelze o kapitalismu hovořit, protože ten představuje jen vysněný „volný trh“. Obě strany se však principiálně mýlí. Kapitalismus nemůže za sociální nespravedlnost, protože tato kategorie jde zcela mimo podstatu kapitalismu. Kapitalismus totiž je sociální nerovností, protože sociální rovnost nikdy nebyla cílem a účelem demokracie. Tato sociální nerovnost však nevyplývá z výlučných výsad jedněch proti druhým. Demokracie zajišťuje rovností politickou, že nerovnost sociální má přirozené příčiny. Nikdo od demokracie nečekal nic jiného, proto to nemůže chtít ani po kapitalismu. Na druhou stranu, kapitalismus je i podnikatelská oligarchie a nedokonalá konkurence, neboť to inherentně vyplývá ze soukromých zájmů a koncentrace moci jednotlivců i skupin. Tvářit se proto, že za kapitalismus lze považovat jen dokonalé trhy a konkurenci, je strkáním hlavy do písku a děláním z kapitalismu teoretický konstrukt podobně, jako si druzí vytvářejí ideální komunismus.

Demokracie a kapitalismus jako nepřátelé nebo jedna rodina?

Nemyslím si, že by de Tocqueville uvažoval a priori o provázanosti demokracie s kapitalismem, kterýžto termín pravděpodobně vůbec neznal, ale měl podle mě pravdu v tom, že všechna pozitiva i negativa společnosti jakožto politického i hospodářského útvaru jsou důsledkem přerodu feudálního vazalství ve svobodu a rovnost v rámci demokracie, nikoliv kapitalismu. Primární stav společnosti lze totiž klasifikovat jedině jako demokracii nebo despotismus. Vlastnické vztahy a jejich právní zakotvení se odvíjí podle toho. Socialistická doktrína, která tento princip otočila, měla pouze zakrýt fakt, že nelze rozšířit blahobyt centrálním plánováním, aniž by došlo k pošlapání demokracie. Proto různá revoluční hnutí nemohla bojovat proti demokracii, ale proti „kapitalismu“, jehož bylo teprve nutné definovat.

Kapitalismus dneška je odrazem dnešní demokracie. Když zmiňovaný autor varoval před hrozbou oligarchizace v průmyslu a nebezpečím přílišné dělby práce v továrnách, měl na mysli důsledky demokracie. Díky demokracii se totiž jeden mohl stát nejprve malým živnostníkem a zítřejším velkoprůmyslníkem. Jedině díky vlastnostem demokratické rovnosti mohl i o vše přijít a zkrachovat. Můžeme tyto aspekty moderně vydělovat z celkového kontextu a nazývat to „kapitalismem“, ale mám stále silnější pocit, že si tím chápání dneška neusnadňujeme; naopak nám možná uniká podstata. Joseph Heath a Andrew Potter ve své knize „Kup si svou revoltu!“ velmi pádně ukazují, jak jalovým a neúčinným se stává každý organizovaný vzdor vůči kapitalismu. Nakonec ho kapitalismus vždy pohltí a jeho samého každý alternativní výstřelek posílí. Proč tomu tak je? Jsem přesvědčen, že důvod spočívá v prosté skutečnosti: kapitalismus se rovná společnost. Jak společnost žije, nakupuje, pracuje, vytváří onen mýtický kapitalismus. Bojovat proti němu tedy představuje sisyfovské úsilí jako bojovat s fyziologickými potřebami. Nemusím na truc týden jíst, ale o to více se přecpu potom.

Tím nechci naznačit, že místo kapitalismu máme spílat demokracii. Tím chci říct, že vše má svou světlou i stinnou stránku a nelze řešit jenom něco bez fatálních důsledků pro celek- tedy demokracii. Potýkáme se dnes se silnou kritikou kapitalismu (a já netvrdím, že jednotlivé body kritiky nejsou často oprávněné), ale obávám se, že řešení není tak jednoduché, jak se tváří.

Kultivujme demokracii, ne kapitalismus

Jistě, mnozí nemusí mít v úctě ani demokracii, ale bez ní není svobody, kterou já osobně považuji za nadřazenou demokracii, i když jedno nepřežije bez druhého. Nemá-li však někdo v úctě svobodu a preferuje centralistický, despotický paternalismus, pak nebylo proč slavit ani porážku feudalismu. De Tocqueville před podobnými tendencemi varoval, když napsal, že řada lidí si raději vybere rovnost v otroctví než nerovnost ve svobodě.

Dalo by se souhlasit s námitkou, že bohaté elity si uzurpují či přinejmenším ovlivňují výkon státní moci, čímž ohýbají demokracii. Zbývá tedy odpovědět na otázku, jak tomu zabránit a zda to vůbec lze? Demokracie v původním slova smyslu představuje vládu většiny. To však není vše a zdaleka to nestačí k udržení demokracie. Demokracie dneška má řadu vad: téměř nulovou samosprávu, neúctu k individuální svobodě, nahrazování vlastní odpovědnosti centrálně nařizovanou poslušností byrokracii v nejmenších detailech; to vše vede k populismu, naučenému spoléhání se na stát, až k partokracii, jejíž jediný zájem spočívá v tom zůstat u moci.

Jinak řečeno- charakter demokracie, jedna z mnoha možných variant, z nás udělal poslušné občany, kteří se naučili čekat na Godota. Éra svobodných a na sebe se spoléhajících amerických občanů- demokratů, dávno skončila. Snad nejvíce se Tocqueville obával právě silné centralizace moci, na kterou občané s chutí delegují to, co mělo zůstat ve sféře osobní svobody a odpovědnosti. K tomu jsme bohužel dospěli. A tím i k tomu, že když nevyhnutelně nějaká elita získá moc, má zákonné prostředky ovlivňovat nás všechny. Výkon moci od nehodných téměř nelze uhlídat, ale lze mít demokracii takovou, která i přesto zůstane respektovat naši vlastní svobodu. Proto je daleko účelnější zamyslet se nad podobou demokracie a naším postavení v ní, než svádět všechno zlo na kapitalismus. Kapitalismus se změnil v oligarchii, protože my sami si neumíme vládnout v demokracii. A tím, že už tak odosobnělou politickou moc delegujeme na vzdálená rozhodovací centra si ani trochu nepomůžeme. To je však už jiné téma...

Autor: David Vorovka | sobota 9.8.2014 18:27 | karma článku: 14.56 | přečteno: 807x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Jitka Přikrylová

EU nevadí vraždící teroristé, vadí jim naštvané komentáře Evropanů

V době, kdy v manchesterské aréně ležely pořád ještě mrtvé kusy dětí, EU neřeší, jak to zastavit. Jak zabránit a předejít dalšímu prolévání evropské krve. Vrásky jí dělají rozčilené statusy na twitteru a FB.

24.5.2017 v 9:21 | Karma článku: 25.58 | Přečteno: 242 | Diskuse

Josef Chaloupka

Papež František mě uzdravil

V prvotní křesťanské církvi (v 1. st.) bylo naprosto běžné, že měli křesťané moc uzdravovat libovolné nemoci. Platí tato boží moc i dnes? Ano, platí! Papež František mi uzdravil osteoartrózu kolen. Dnes už zase skáču přes kaluže.

24.5.2017 v 9:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 67 |

Růžena Kupková

Co jsme si to zvolili, ach my ...

Ale opravdu jenom my, tady, zde žijící občané České republiky? My občané, kterých se bytostně dotýká jednání zvolených politiků. Od všech stupínků až stupňů, od komunálních až po ty v EU.

24.5.2017 v 8:20 | Karma článku: 17.88 | Přečteno: 359 | Diskuse

Zuzana Hubeňáková

O jednom mezinárodním konfliktu a taky trochu o stáří

Tento blog je pojednáním o tom, co se stane, když brat bratru zamlčuje informace. Dozvíme se něco o kulturních rozdílech i o tom, jak snadné je vyvolat mezinárodní rozbroje. Promrskáme si slovíčka, a budeme svědky jednoho konce.

24.5.2017 v 8:15 | Karma článku: 12.82 | Přečteno: 269 | Diskuse

Anna Třešňáková

Výchova k válce

Plynové masky, pláštěnky a igelitové pytlíky na končetiny se vrací. Ač v porevolučně líbivějším balení, obsahem zůstává branná výchova beze zbytku totalitní propagandou. Povinná výuka jednoho náboženství by nám prý vadila. Rozdíl?

24.5.2017 v 7:30 | Karma článku: 8.98 | Přečteno: 329 | Diskuse
Počet článků 68 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2520
Dlouhodobě se zabývám otázkami mezinárodní i české bezpečnosti, politickou situací ve světě a dalšími fenomény z historie a současnosti.

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.