Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Elita a ovce v nás aneb kde hledat spásu před úpadkem civilizace

5. 07. 2014 22:00:11
Zatímco politika ještě ze setrvačnosti vegetuje ve svém sebeopojném klídku, ve společnosti lze zaznamenat jisté napětí z budoucnosti, a to poměrně bezprostřední budoucnosti. Jinými slovy, nad společnostmi, resp. národy Evropy, se vznáší duch krize. Povšimněme si, že to nemají na svědomí ani tak „konspirační teorie“, jako konkrétní ekonomové, intelektuálové, prognostici světového dění a političtí poradci.

Zdálo by se, že onen duch krize lze identifikovat se strachem z hospodářského kolapsu Západu, který máme bezesporu na dosah. To je však jen jedna strana mince- sice vědomá a jasně vnímaná, ale nikoliv nejdůležitější. Pod povrchem vědomí společnosti (u některých bystřejších plně ve vědomí) doutná pocit, který možná zažívaly před svým zánikem kultury starého Egypta nebo Římské říše. Ostatně, předsmrtné křeče těchto dvou starověkých civilizací vypadaly na chlup stejně jako to, v čem se nacházíme my. Jde o pocit dekadence, nyní už s velkým „D“. Pluje jako ledovec před velkolepým Titanicem bez ohledu na to, že nás politikové a věční ideologové „pokroku“ označující se jako humanisté a demokrati, považují za výkvět planety, aby při své toleranci mohli šířit západní úpadkovou kulturu po celém světě.

Kultura Západu se v úpadku teprve ocitla, sama úpadkem samozřejmě není. To, co křesťansko-antická Evropa vybudovala za stovky let, doznalo za posledních sto let radikální proměny, nejextrémněji však během předcházejících pěti dekád. Považuje-li společenský mainstream křepčení polonahých homosexuálů na „pochodech hrdosti“ a jejich snahu adoptovat děti za pokrok lidských práv, pak úpadek samotných základů civilizace bezpochyby nastal. Rovněžtak zcela zásadní nerovnost v rozdělení příjmů mezi pracujícími a „elitami“ je projevem sociální dekadence- nikoliv ale jako její příčina, ale důsledek. I demokracie, jakožto jistě pozoruhodný výdobytek západní civilizace, může být jen iluzorní, když jeden má nekonečný finanční (a tedy i vlivový) fond a druhý se musí bát exekutora pro pár dlužných korun.

Nejde o to, že by bohatství bylo nelegitimní, ale v jistých extenzích je nemravné i zhoubné. Křesťanská společnost to věděla vždy. Dnes se o křesťanství opírat jakožto masa můžeme stěží, za což je odpovědná především církev, která se sama stala mocenskou institucí spíše petrifikující nespravedlivé poměry než aby je kultivovala, či jim oponovala. Mnohým však může činit potíže si představit, že ještě před nějakými 80 lety Čapek apeloval na mravnost a veřejnost ho nejen uznávala, ale dokonce měl spojence i v tehdejším tisku. Dnes se veřejný Čapek objevit nemůže. Média dokonale rezonují úpadek společnosti- sama se stala plkavým bulvárem bez schopnosti rozšiřovat obzory. Žádný Čapek dnes v masmédiích není. To však neznamená, že neexistují soukromí Čapkové. Byli vždy a jsou dodnes. O co hlouběji však společnost padá, o to skrytější a nenápadnější je jejich vliv. Nedostávají slovo jako jiní „vyvolenci“. Mohou jen pro společnost pracovat. Nemají možnost se již opřít o média ani o kulturu, protože jako se média zbulvarizovala, kultura zbrakovatěla. Zkuste dnes čapkovsky říct, že média a kultura mají nejen bavit, ale především kultivovat, a hned jste považován za despotu. Je to logické- kategorie úpadku byla totiž zrušena. Žijeme-li v úpadku, nemůžeme úpadek jednoznačně rozlišit, ba ho ani zaznamenat. Cokoliv jako kreslení vagínou má přinejlepším šokující nebo lépe „novátorský“ charatekter. Za úpadek to považují jen vyjímky. Jde o nevyhnutelný další krok od zpřehýbaných drátů nebo pár cákanců na plátně, které se považují za umění a mnohdy se draze prodávají. Pádnější příklady dekadence snad ani nelze najít.

Samozřejmě, i dnes se mediokracie snaží vytvářet jakési intelektuální modly, což se projevuje nekonečným louhováním stále stejných person v nejrozličnějších pořadech. Jejich vliv však není nezávislý a nabízející alternativní ideje. Naopak, mají jen stvrdit to, co si média přejí: prounijní orientaci, feminismus, antiruské postoje, intervencionismus- pokud možno v „učeném hávu“ profesorských jazykoklamů.

Kde však lze nalézt skutečné elity národa, o které by bylo možno se opřít? Vladimír Čermák o nich píše v knize „Operace Listopad 1989“, kde správně odhalil, že zločinné elementy normalismu pouze nahradily samozvané kontroverzní elity OF, chartistů a exkomunistů, dosazené na piedestal novodobých model: "Nezávislí nestraníci nepodlehli pokušení přihlásit se k totalitnímu režimu jako jeho služebníci. Nestali se ale ani veřejnými odpůrci. Existovali dávno předtím, než vůbec totalitní systémy vznikly. Byli skutečným, každodenně se obnovujícím, ale vždy skrytým disentem vůči moci jako takové včetně té prvorepublikové a předrepublikové. Svůj nesouhlas a odpor vůči vládnoucím režimům projevovali neokázale, soustavně a velmi účinným způsobem. Tím, že se nikdy nezkompromitovali spoluprací s žádným režimem, který právě o diskontinuitu nové a starší české společnosti usiloval, zůstaly jim nejen čisté ruce, ale mají i nepřehlédnutelné zásluhy o uchování existence této společnosti jako společnosti. Fakticky vytvářejí identitu této společnosti bez nároků na uznání, ignorujíce zkorumpované politické partaje a hnutí i volební kandidátky vytvářené jejich sekretariáty. Lze je z těchto i z jiných příčin považovat za sůl této země. Jim především je věnována i tato studie zabývající se kořeny některých problémů, včetně krize společenské identity, které byla ostatně česká společnost vystavovaná i dříve vlivem silných a dlouhodobě působících vnějších tlaků...“

Možná to však vyvolává více otázek než odpovědí. Proč lidé mají tendenci věřit instalovaným vládcům a podřizovat se jim? Jak to, že nejsou ochotni přemýšlet kriticky a samostatně? Proč na lidmi vždy někdo vládl často k jejich vlastní zkáze? Nicméně jednu podstatnou věc to snad ozřejmuje: každý jsme potenciální součástí elity a svůj osud můžeme mít ve vlastních rukách. Nevyžaduje to žádnou zvláštní inteligenci se zeptat sám sebe, zač jsme hnáni do válek pro pofidérní důvody a zájmy někoho jiného. Kdyby každý odmítl vzít zbraň a zabíjet někoho, koho ani nezná a kdo mu nic neudělal, mocnáři by nezmohli nic a sami by zmizeli v propadlišti dějin. Tak prosté to je. Přesto nám zkušenost ukazuje, že i nedosažitelně složité. Právě pro lidskou povahu, která odnepaměti tíhne k tomu se nechat ovládat jako stádo. Nejblíže měli lidé k tomu stát se lidmi a nikoliv stádem na jatkách o Vánocích na sklonku I. světové války, kdy se příměří málem zvrátilo v trvalou revoltu nebojujících vojáků obou front, kteří masově odmítli pokračovat ve vzájemném masakru. Pouze brutální metody výhružek generality nižším důstojníkům přenesené na prosté vojáky donutily lidi v zákopech opět stát se masou omundůrovaných otroků.

Představte si však, jaké by to bylo, kdyby nikdo neposlechl výhrůžky a nejal se opět zbraně. Možný by pár důstojníků exemplárně zastřelilo několik vojáků, ale při marnosti jejich počínání by to skončilo tak, že by se všichni zvedli a šli domů- jak Francouzi a spojenci, tak Němci. Šlo by o nejvelkolepější konec války, jaký si lze představit. Nenastala by ani Versailles vítězů a nevyhnutelná válka následující. Vypadá to jako utopické „co by kdyby“ a přesto žádná utopie nemá k realitě blíž. Chce to jen chtít. Jen si uvědomit, že jsme lidmi a ne masou vojáků, voličů, úředníků, důchodců, žen, homosexuálů, ale „jen“ lidmi. Nic víc není třeba, protože není nic víc, čeho bychom mohli dosáhnout. Nelze být ničím víc než člověkem, ale být čímkoliv míň lze tak snadno. Rádi a ochotně se stáváme poddanými a otroky. Stačí nám, že jsme ujišťováni, že otroky nejsme. Že můžeme svobodně volit ty, co nad námi vládnou, že pár Talibanců v jeskyních ohrožuje naši civilizaci, a my tomu buď věříme nebo nevěříme, ale stále dokola volíme ty, kteří toto tvrdí a politicky podporují, což je to samé jako bychom tomu sami věřili. Neumíme přijímat a předvídat důsledky své volby. Legitimujeme stále tytéž politiky (a nezáleží zda ze starých nebo nově se vynořivších stran) pro jejich sliby, ale nezajímá nás historie konkrétních politiků, ani jejich mimikry, stačí že před kamerou něco naučeného odemelou. Necháme se obelhávat a obelháváme se sami, protože si myslíme, že budeme mít klid, když nepřijmeme osobní spoluzodpovědnost za naši volbu. Vpravdě idiotská představa, v dějinách tisíckrát vyvrácená.

Jenomže člověk chce být radši součástí stáda než člověkem. Tato ontologická nevyhnutelnost nemusí být zase tak velkou nevýhodou, možná právě naopak. Pouze předjímá absolutní riziko, že si opětovně zvolíme špatné vládce. Alexis de Tocqueville napsal, že lidé si radši vyberou rovnost v otroctví než nerovnost ve svobodě. Bohužel, otroctví je skoro vždy špatné. Jediné blahodárné otroctví, které si lze v západním světě představit, je vláda Ježíše Krista nad stádem. Kristus však není viditelně přítomen, zvolili jsme si proto církev- mocenský nástroj k ovládání v čele se svým „námestkem Krista na Zemi“. Když slovy Nietzscheho „Bůh zemřel“ (ve skutečnosti skončila moc církve), přešli jsme zdánlivě na druhou stranu a oddali se liberalismu. Ani ten nás neosvobodil, právě naopak. Svoboda v nevědomosti a neodpovědnosti se ukázala být úplně stejným otroctvím jako slepá oddanost církvi. Jelikož však již žijeme v liberalistickém otroctví, tak to nevidíme.

Jednu ideologii katechismu nahradilo ideologií několik- souhrnně je můžeme nazvat jako materialistickou ideologii. Smíme zdánlivě vše, co po nás nevyžaduje osobní oběť a odpovědnost, ale přitom se musíme podřídit toleranci ke všemu, co ještě není normální. Tato dialektika moci je vysoce účinná. Umožňuje i v postosvícenecké éře učinit z člověka otroka choutek a loutku globálně se centralizující byrokracie. Považujeme-li středověk za temný, není dnes v naší civilizaci ani o plamínek více světla. Připomínám, že jsme se pouze „přepólovali“ v rámci téhož schématu. Jde o stejně iluzorní posun jako když se hádají zastánci levice s pravicí. Ostatně, nic nevyjadřuje tento marasmus lépe než citát José Ortegy y Gasseta o tom, že „kdo si chce vybrat jeden z nesčetných způsobů jak se stát pitomcem, nechť se stane pravičákem nebo levičákem“.

Vypadá to, že je naše společnost vysoce fragmentovaná a přitom napojená na jeden jediný zdroj všech moderních paradigmatů- ideologii materialismu. Skutečná elita lidstva není ani pravicová, ani levicová, ani materialistická, ani katolická, ale nestranná. Respektive, je tím vším. Boj proti omylům doby a zdánlivě legitimní moci je vnitřním bojem jak proti nim, tak především proti sobě. Nelze vidět protivenství okolo, když ho nechceme nejprve hledat v sobě. Každý, kdo začal u sebe, zapálil nenávist vůči vnější nespravedlnosti. U těchto, po všech koutech Země rozptýlených lidí, můžeme hledat inspiraci. Kdo jen brblá na vnější poměry a pro svůj světonázor je připraven zpřetrhat pouta s oponentem, ten je stejným nepřítelem svobody a porozumění, jako ten, kdo proti ní vystupuje výslovně.

My všichni máme potenciál stát se elitou. Filozof by řekl, že když se všichni staneme elitou, pak elita zanikne. Budiž. Ale to není na škodu naší věci. Stát se elitou, znamená stát se Lidmi. Někteří se o to snaží celá staletí a tisíciletí. Jsou mezi námi a většinou v tichosti bojují svůj vzdor vůči nepravým elitám a mocensko-byrokratické hydře, která ani v éře „demokracie“ neztratila nic ze svého elánu. Materialismus nám vzal kompas, který by naší stádnosti ukázal aspoň směr, kde hledat pastýře. Zbyla nám slepá stádnost a bezpočet pastýřů, kteří si ze stáda ukrajují podle libosti a stádo buď spokojeně mručí nebo nenávistně vrčí podle situace, ale je za všech okolností řiditelné. Čermákovští „nestraníci“ dlí ve stádu, ale jdou svou nenápadnou cestou; pomáhají hledat kompas a možná oni jsou tím kompasem, ale stádo je má za podivíny. Stádo totiž miluje buď vladaře nebo revolucionáře. Většinou v tom pro něj neplyne žádný rozdíl. Stát stranou toho všeho znamená stigma. Buď všichni nadšeně zvoníme klíči nebo nadáváme na poměry, ale kdo tyto módní vlny ignoruje, stává se pro ovce podezřelý.

Máme tedy každý na výběr- objevit ovci v sobě, tu šedou zónu pasivity, a hledat konstruktivní impulsy, které mohou přijít pouze mimo to, co nazýváme mainstreamem, v němž se tak pohodlně vegetuje. Vždy však hrozí riziko, že spadneme do jiných škatulek „alternativců“, kteří nad mainstreamem ohrnují nos, aniž by zjistili, že zůstávají vrcholně konformními. Abych uvedl konkrétně, co tím myslím, zmíním pro inspiraci knihu „Kup si svou revoltu“ o tom, jak kontrakultura ve skutečnosti posiluje kapitalismus. A nakonec příklad: Není snad alternativní kultura ve formě různých „roztodivných“ výtvorů vrcholně deterministickým výsledkem materialistického úpadku?

Mějme na paměti, že velkým pozitivním činům často předcházely jen „malé“ myšlenky. Velké ideje jsou pro ideology a kam vedou jsme zjistili v éře bolševismu, nacismu apod. Stát se Člověkem se jeví jako malá idea, ale důsledky mohou být dalekosáhlé.

Autor: David Vorovka | sobota 5.7.2014 22:00 | karma článku: 40.55 | přečteno: 6313x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Jan Pražák

Stručný vzkaz všem nevolícím voličům

Je známým faktem, že nízká volební účast nahrává extrémistickým subjektům. Proč? Protože otrávený umírněný volič se na to prostě vykašle, kdežto naštvaný příznivec extrémistů jde a na just jim to tam hodí.

20.10.2017 v 18:39 | Karma článku: 11.00 | Přečteno: 233 | Diskuse

Jaroslav Čejka

Zvítězí pravda a láska, anebo lež a nenávist?

Kdyby bookmakeři přijímali sázky na odpověď na otázku v titulku, vsadil bych směle na vítězství lži a nenávisti. Proč? Protože lídři všech favorizovaných stran nám předváděli především lži, nenávist a osočování svých protivníků.

20.10.2017 v 16:13 | Karma článku: 16.90 | Přečteno: 586 |

Alena Kulhavá

Moji deváťáci zůstali jak opaření stát, když vešli do krypty, kde zahynul Gabčík a Kubiš

Jindy velmi rozverní, na holky, fotbal (ale už i společenské dění a svět) orientovaní habáni zůstali stát, mě i některým z nich zamrazilo a ukápla slza. Proč?

20.10.2017 v 14:55 | Karma článku: 26.60 | Přečteno: 791 |

Jakub Kouřil

Žebra a maso České republiky

V průběhu plánovaného drancování a vysávání České republiky, už není z čeho brát. Žijeme v prázdné skořápce, v transitní zemí, přes které se přehnalo hejno kobylek. Za sebou zanechaly mezinárodní úmluvy, obchodní smlouvy, zákony..

20.10.2017 v 14:03 | Karma článku: 13.92 | Přečteno: 443 | Diskuse

Tomáš Gayer

Předvolební pohledy 13. - Den, kdy konečně zvítězila pravda a láska....

Podlední díl z cyklu Předvolební pohledy: Tentokrát, jak bude vypadat den, kdy konečně zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí....

20.10.2017 v 11:46 | Karma článku: 17.30 | Přečteno: 397 | Diskuse
Počet článků 68 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2531
Dlouhodobě se zabývám otázkami mezinárodní i české bezpečnosti, politickou situací ve světě a dalšími fenomény z historie a současnosti.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.